fbpx

Žhavá zrnka písku

Teploty nad 30 stupňů Celsia, nulová vlhkost, prach. To jsou podmínky panující v poušti Gobi i v pošti Jížního Sudánu. Odpovězte si sami: „Chtělo by se vám v takových podmínkách běhat?“ Mě teda ne. O to víc obdivuji Tomáše Šebka, který v těchto podmínkách nejen běhá, ale pomáhá v rámci misí Lékařů bez hranic.

NAVIGACE: Úvodní stránka » Blog » Žhavá zrnka písku

Žhavá zrnka písku

Po krátké domluvě s Tomášem Šebkem přináším ukázku z jeho knihy Africká zima, ve které nejen pomáhá v rámci organizace Lékaři bez hranic, ale také běhá, čímž si udržuje dobrou fyzickou a psychickou kondici.

Den 23

Mayom, den 8

Jihosúdánská běžecká škola

Perfektní pokládka chodidla na tvrdý povrch vyprahlé pouště. Noha vedená jen několik milimetrů nad povrchem. Naprosto efektivně, minimální energetický výdej. Přesně kopíruje nerovnosti. Bosá noha má dokonale vyhlazenou plosku. Podélná klenba je vysoká. Příčně plochou nohu jsem tady nezažil. Pozemní prstoklad je dokonalý, od palce směrem k malíku. Jako když trylkuješ na flétně. Achilovka je napjatá jak struna a lýtko dlouhé a štíhlé. Vytrvalec. Bavíme se o asi sedmiletém klukovi, který se ke mně dnes spolu s ostatními přidává na mých pravidelných kolečkách kolem základny. Možná jednoho z nich za pár let uvidím v televizi jako šampiona maratonských tratí. A budu pyšně tvrdit, že první tréninky jsem vedl právě já…
Všechno začíná přípravou. Kolem páté odpoledne začínám pít víc. Myslím vodu. Teplota je stále vysoko přes třicet. Za hodinu si „předpiju“ tak litr. Pak si beru tričko, sportovní šortky, sukni nebo kraťasy podle toho, co mám po ruce, je to méně špinavé anebo nejmíň smrdí. Pro znalce přidávám, že mám zásadně sportovní slipy. Ne trenýrky. A hlavně se před každým během řádně namažu. Nasadím hrudní pás. Hodinky Ambit2 mám na ruce trvale. Navlékám původně bílé ponožky. Kompresi lýtek mám spíš proto, aby mě neškrábaly koňské chapsy, co si přes ně nasazuju. Tuhle variantu jsem vynalezl ještě před odjezdem. Váhal jsem, jestli si pořídit vysoké boty. Vyhrála kombinace bot Speedcross právě spolu s těmi koňskými návleky. V pohorách se blbě běhá a jsou těžké na transport. Do kapsy mobil a do ruky vysílačku. Jsem hotov.
Na trať nastupuji většinou přesně v 18.00, abych se vrátil před setměním a měl pro 10kilometrový běh kolem dokola rezervu. Vrátným říkám čau. Už se ani nehlásím. Vidí mě každé tři minuty, když míjím vjezd do základny. Nejdříve si mě většinou nikdo nevšímá. Takže toho využívám, abych proskenoval terén tratě a okolí. Pořád mám velký respekt z polodivokých psů velikosti našich loveckých. Plemeno neznámé. A ještě víc se bojím hadů. S obojím jsem již měl tu čest. První kolečko hodně dupu. A hlavně kolem rohů základny příkladně pokašlávám anebo něco mumlám. To kdyby za rohem stál pes. Aby se mě nelekl. U prvního kolečka si musím také zvyknout, že mi kompletně vyschne hrdlo a rty se mi přilepí na vysušené zuby. Vlhkost vzduchu nula.

Během dalších koleček se postupně přidávají. Včera to byly trochu větší děti, některé přes deset let. Dneska je to mateřinka. Většinou mě zdálky sledují a volají „kovádža, baj, baj!“. Na další kolečka se přibližují na trať a pak se postupně zapojují. Když vytahuju mobil a fotím, nastává teprve nadšení. Někteří mě předbíhají a snaží se utéct. Jiní běží vedle a většinou se mě anglicky ptají „how are you?“. Už vím, že nemám odpovídat, protože se v tom zacyklíme. Další konverzaci nezvládají. Občas se mě někdo chytne za ruku. Zejména nejmenší prckové se mi zahrozní na zápěstích, když společně přeskakujeme meliorační drážky. Některým nebudou ani dva roky, takže by to bez mé pomoci překonávali zřejmě po čtyřech. Smějeme se. Mluvím na ně česky a potěr překvapivě dobře papouškuje. Až jsem tou kvalitou překvapený. Inu, neopotřebované, mladé mozečky.

Po sedmi kilometrech, pokud běžím 11–12 za hodinu, začínám cítit únavu. Při pomalejším tempu je to v pohodě. Prcky většinou nabírám na východním cípu základny, kde se poctivě hřadlí. A opouštím je na dalším rohu, ačkoliv by chtěli běžet se mnou kolem dokola jako ti starší. Je mi jasné, že v tomhle vedru bych akorát tak riskoval to, že mi skončí na Stab Unit s dehydratací. To v lepším případě. Většina z nich pokašlává a výjimkou není krásně zelenavý sopel pod nosem. Už jsem si zvykl, že mám všechny jejich hleny na rukou a předloktích. Prostě si během běhu nedávám ruce do obličeje. Stačí si je po doběhnutí opláchnout ve chlorované vodě. Hygiena rukou. Základ prevence jakékoliv nemoci. Jak prosté, že?

„Hóóóóp!“ Tohle se děti naučily rychle. Když přeskakujeme meliorace, křičí „hóp“. Na opačné straně základny pobíhám sám. Po pravé straně mám latifundie jednoho z našich zaměstnanců, který si tady vybudoval zeleninovou zahrádku. Uprostřed políčka má bipedální nožní pumpu. Vypadá to jako takový ten chodicí stroj ve fitku, kam nechodím, takže ani netuším, jak se ten krám jmenuje… Tady to má ale smysl. A aby tomu zahradník dodal, hlásí: „Tome, kdybys místo toho běhání radši šlapal vodu! Bylo by to stejné jako tvoje běhání dokolečka na blbečka.“ Jo, a asi i smysluplnější, říkám si pro sebe. Jenomže já kdybych se alespoň jednou denně nehýbal, zbláznil bych se. A na pumpě už stojí on. Tak co? Jen s občasným pohybem jsem ochotný nadále snášet nepřízeň počasí a uzavřený prostor, ve kterém se vymezeně pohybuji.
Desetikilometrový běh končím do hodiny. Nejrychleji jsem ho udělal za 51 minut, ale nebylo mi druhý den zrovna nejlépe. Protahování pravidelně provádím opřený o přední nárazník náklaďáku Mercedes Unimog. Nenápadně totiž testuji, jestli by se dal roztlačit silou „jednoho tomíka“. Zatím jsem ho jen mírně rozhoupal, ale neudělal jsem víc než pět centimetrů. Je fakt, že se bojím, že by se mohl rozjet, jakkoliv je to tady totální placka. No, určitě bych to dokázal, namlouvám si. Stačil by metr, a projede plotem ven ze základny… Tričko je totál propocené a se vším na sobě skáču do sprchy, kde to svlékám a postupně peru, aby to bylo připravené na další den a ideálně minimálně prosolené. Po sprše se zapíjím aspoň litrem a půl vody. A pak si vychutnávám ten bohorovný klid, který se mi rozleze po celém těle… Tyršovi zdar! Nazdar!

Jen dodám, že knihu Africká zima, z níž pochází tato ukázka, si můžete koupit například na webu martinus.cz nebo v internetovém knihkupectví Kosmas (třeba jako e-knihu, což je i můj případ)

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek je všeobecný chirurg, jenž pracuje v pražské Nemocnici na Františku. Na první misi s Lékaři bez hranic odjel v roce 2010 na zemětřesením zdevastované Haiti. Později se do této země vrátil. Dvakrát pracoval i v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Celkem absolvoval s organizací pět misí, naposledy poskytoval lékařskou péči lidem v Agoku na pomezí Súdánu a Jižního Súdánu. Svou zkušenost ze všech misí popsal v blozích, které vyšly i knižně.

Miroslav Knedla

Jsem bloger, aktivní běžec a vegetarián v jedné osobě. Vegetariánské stravě se věnuji i ve své profesi kuchaře. Rád poznávám lidi, kteří mě naplňují inspirací a podněcují k akci. Oslovují mě myšlenky minimalismu, zerowaste a faitrade obchodu.

Kategorie

Ostatní

Štítky

běh, trenink, tomassebek, lekaribezhranic

Zveřejněno

28.října 2018

Další příspěvky

POSLECH: Prolomit vlny: Běhání už není golfem chudých / Radio Wave

ODJINUD: Trenér tragédů

ROZHOVOR: Orla Perc a jiný života běh

Ještě než odejdete

Diskuze na blogu

Budu rád, když mi napíšete svůj názor k tomu, co jste si právě přečetli. Respektujte prosím pravidla diskuze na blogu. Jejich porušení znamená automatické smazání komentáře, případně ban uživatele. Bez předchozího upozornění!