Osm a půl hodiny vnitřního ticha

Home/Běh/Závody/Osm a půl hodiny vnitřního ticha

Osm a půl hodiny vnitřního ticha

Od malička jsem moc mluvný nebyl. Snad jen k těm opravdu nejbližším, kterým jsem chtěl sdělit něco důležitého. Ne jinak tomu bylo i na startu Brněnského masakru, jehož třetí ročník se konal 19 září 2015 v brněnských Řečkovicích. Vodní rezervoár v batohu čekal na své využití a boty, odřené častým používáním v tréninku, se nemohly dočkat startovního pokynu. Pořadatel, který startovní pokyn vydal přesně v 07:00 dobře znal vzdálenost i náročnost tratě a neváhal nás varovat a pobídnout k využití občerstvovacích stanic na doplnění energie během závodu.

Nevím, jestli to byl zákon schválnosti, má nedbalost či součást plánu vyšší moci, ale právě zásoba vody, kterou jsem měl v běžeckém batohu, mě zklamala hned na začátku. Špatně uzavřené šroubovací víko nedoléhalo v uzávěru a po prvních sto metrech mi záda polila voda. Za běhu jsem se víko pokoušel uzavřít. Po několika pokusech jsem to vzdal, víko odšrouboval a vodu kompletně vylil do trávy vedle cesty. V mysli mi vytanula otázka, jak to bez vody zvládnu k občerstvovacím stanicím na trati a jestli je to pro mě vůbec reálné. Pak jsem si vzpomněl na některé tréninky v okolí Brna a uvědomil si, že to tak vlastně dělám téměř pořád. Ne cíleně, většinou prostě zapomenu vzít vodu a běžím jen tak, 10 až 15 km 🙂 Tak jsem si jednoduše řekl, že si vyběhnu na trochu delší trénink…

Ranní romantika lesního ticha

I přes nepříjemnost hned na začátku jsem se cítil naprosto skvěle. Rozběhl jsem se pomalu a bez většího tempa. Zato s pravidelným dechem, který zřejmě někteří i slyšeli. Bylo mi skvěle a pocit radosti umocňovaly ranní scenérie z brněnských lesů, zalité slunečními paprsky, jež občas pronikly i ranní mlhou, která se valila přes níže položená pole a louky. Proto jsem na sobě nechal lehkou modrou bundu, kterou jsem si nasadil těsně před startem. Zahřívala i přesto, že byla na zádech mokrá.

Od počátku jsem si v telefonu nastavil aplikaci Endomondo, která s pomocí GPS v telefonu zaznamená vzdálenost, tempo a čas. Ani jsem nedoufal, že baterie telefonu vydrží dostatečně dlouho pro celý záznam, přesto jsem to zkusil. Společně s nastavením aplikace jsem si večer před startem do telefonu nahrál oblíbenou hudbu. To proto, abych měl při ruce jednu z variant, jak zahnat krizi, která při dlouhých tratích přichází.

Tip.  JUT - jak jsem zřejmě našel své běžecké místo

A taky že ano. Ta moje přišla na dvacátém druhém kilometru, když jsem vyběhl “nad” Adamov. Bylo mi úzko a nohy začaly protestovat… tuhnout… bolet… Nasadil jsem tedy jako protiúder hudební doprovod v naději, že se zaposlouchám do hudby bývalého člena Pink Floyd Davida Gilmoura, kterého jsem právě při běhu tak často poslouchal. Hudba pomohla a po několika dalších kilometrech jsem se cítil líp. Trať mezi občerstvovacími stanicemi ubíhala jako voda v potoce. Rychle a svižně. Přesto jsem občas přešel do rychlé chůze.

Na občerstvovacích stanicích jsem měl několikrát možnost doplnit zásoby vody do batohu, ale přiznám se, že se mi nechtělo. Po závodě jsem si uvědomil, že jsem jej měl na zádech vlastně úplně zbytečně a že by stačila jedna láhev do ruky případně do ledvinky u pasu. Vše, co jsem potřeboval, bylo pořadateli skvěle nachystáno právě na těchto malých, ale skvěle viditelných a dobře rozmístěných stanicích. A taky jsem si to patřičně užíval. Tolik rozinek, banánů a sýrů se solí jsem za poslední měsíce naráz nesnědl, jako v těchto okamžicích. A k tomu vždy dvě půlky banánů na cestu. A pokaždé téměř čtyři kelímky vody a iontového nápoje. Při startu z občerstvovačky jsem chvilku šel, až potom běžel.

“Být sám sebou znamená zviditelnit svoji duši.”
S. B. Breathnach

Když jsem naposledy nahlédl na Endomondo, odpočet se zastavil na 39 km. Uvědomil jsem si, že žasnu sám nad sebou a svým výkonem. Ne proto, že bych byl tak skvělý, ale proto, že jsem tu náročnost tratě a závodu zvládl sám se sebou. Se svým vnitřním tichem. Přesto, že mi hrála hudba v uších, neslyšel jsem nic. Žádné výčitky ani nadávky směřované k sobě. Nenadával jsem si, nestěžoval si… nefrflal jako většinou. Prostě nic. Mé vnitřní ticho mi naopak pomáhalo a hnalo kupředu.

Ale vzhledem k tomu, že introverze (pohled do vnitřního já) a extroverze (pohled ven, na okolí) se u nás, introvertů, běžně střídá jak zboží na výrobním páse (a není to otázka dobré nebo špatné nálady či kvality spánku a vstávání, ale povahového rysu), nebyl jsem stále sám a potichu.

Bez přátel NEŽIJI

Během závodu jsem poznával některé přátele z Facebooku, kteří do závodu taky nastoupili. S jedním z nich jsem se potkal v nejhezčí části celé trati, a to před Adamovem. Je tam úzká lesní cesta podél potoka, “zakousnutá” do strmého kopce, táhnoucí se po vrstevnicích dolů k Adamovu. Jirka mi prozradil, že má rýmu a dech není úplně optimální. Během cesty jsme si nezávazně, ve svižném tempu, povídali o tom, jak je někdy těžké dát dohromady práci, trénink a závody a taky osobní život. Shodli jsme se na tom, že není třeba cokoliv hrotit. Vždyť on ten život někdy běží i bez toho, aniž bychom to mohli jakkoliv ovlivnit… (i přes zdravotní obtíže doběhl o hodinu dřív než já, ďábel jeden 🙂 )

Druhý člověk, kterého si budu z letošního ročníku Brněnského masakru dobře pamatovat je žena, jejichž dětem bych mohl tykat. Jejich datum narození bude podobné tomu mému. Pracuje v Opavě jako učitelka speciální pedagogiky. Běhá třikrát nebo čtyřikrát týdně z práce a má malého psaPotkali jsme se na 43 kilometru a během naší společné cesty mi prozradila, že se účastnila třikrát Hostýnské osmy a dvakrát brněnského masakru. A s otevřenou pusou a vykulenýma očima jsem žasl nad částí jejího osobního příběhu, který mi prozradila.

Když jsme se oddělili asi na 46 kilometrů, vzpomněl jsem si na kamaráda, který měl běžet poloviční masakr s délkou 30 km. Kvůli zdravotnímu stavu však musel účast odříct a přesunout to na příští sezonu. Ačkoliv jsem byl vděčný za každého, kdo mě pozdravil, Honzova nepřítomnost mě mrzela a visela v hlavě ze všeho nejvíc…

Tip.  Ve dvou se to lépe táhne

V šatně jsem se ještě potkal se Štěpánem Dvořákem, kterého znám díky jeho “šílenostem”. Jeho běhy, které vedou například z Plzně do Českých Budějovic a do Třebíče (což je opravdu neuvěřitelných 250 km!) jsem objevil na facebooku. Oslovil mě v šatně a docela mě překvapil tím, že mě vůbec poznal a oslovil. On, člověk, který se úspěšně držel mezi prvními desíti lidmi startovní listiny a doběhnu vší čtvrtý, a já, ploužáček na amatérské úrovni. Připadal jsem si jak hobit před drakem Šmakem v opuštěné hoře 🙂 🙂

Indiánské jméno

A občas se stalo, že mě oslovili i ti, které jsem nepoznával vůbec. Zato oni mě ano. Tentokrát to byli přátelé Věrky, mé běžecké parťačky z minulého ročníku masakru. Když jsme spolu běželi (mix muž a žena + já), standardně jsem si vyklusával a občas šel vedle nich a díval se do země. Nechtěl jsem vidět stoupající terén přede mnou. To mělo ale za následek, že jsem si občas nevšiml značení trasy a váhal, kudy dál. A tak jsem dostal své první indiánské jméno – jmenuji se “TEN, CO NEVIDÍ ŠIPKY NA STROMECH” 😀 😀

Když jsem dobíhal do startovního i cílového oblouku, věděl jsem, že je to doma a pohled na časomíru mi prozradil, že jsem se oproti loňskému roku zlepšil přesně o hodinu. Ten pocit, že jsem to zvládl na mé poměry tak dobře mě výrazně těšil a byl jsem naprosto spokojený. Zároveň jsem si ale taky uvědomoval fakt, že Brněnský masakr je ultra spíše pro uběhnutou vzdálenost, než terénní obtížnost. Tím jej nechci nijak ponižovat, jen ho srovnávám například s JUTem – Jizerským ultratrailem, jehož jsem se účastnil v červenci. A to je opravdu jiná kategorie.

Při příchodu domů jsem vše odložil a neubránil se pocitu obrovské únavy. Klesl jsem tedy do postele a usnul šťastný a spokojený na příštích 10 hodin. A taky s myšlenkami na to, že masakr bude mou závodní stálicí, a na to, jak moc jsem vděčný za to, že mám možnost opravdu vnímat a žít.

Osm a půl hodiny vnitřního ticha - užil jsem si jej dostatečně na Brněnském masakru 2015

Čas: 08:35:56 (zlepšení oproti minulému ročníku – 01:00:00)

Umístění: celkové 129 místo (minulý ročník jsem absolvoval v týmu, ne jako jednotlivec)

Na letošním ročníku brněnského masakru jsem si opravdu užil nejen velké množství svého vnitřního ticha, ale i mnoho krásných a barevných obrazů které neumím popsat. Slova mi prostě nestačí… Letošní ročník se mi ale nesl i ve znamení skvělých setkání s přáteli-běžci a jsem jim za to moc vděčný.

A co dál? Ulehnu jako lesní medvěd k zimnímu běžeckému spánku a po třech týdnech odpočinku se budu cíleně a stejně vytrvale věnovat středu těla a jeho posílení (na již dříve avizovaném trx) a uvolnění a protažení těla (jóga). Občas se proběhnu, to ano, ale jen tak, abych nezapomněl…

A dá-li zdraví a postavení hvězd bude příznivé 😀 potkáme se na trati v lednu.

Trénujme spolu

Červen 2017
Červenec 2017
Srpen 2017
Září 2017
No event found!
Odkaz na e-book

NEWSLETTER

Jednou měsíčně vás budu informovat o novinkách (rozhovory, recepty, běžecký trénink atd.) na tomto blogu. Bez spamu a s možností kdykoliv se z odběru odhlásit.

Skvělé, vše proběhlo v pořádku. Novinky z blogu jsou na cestě do vašeho emailu.

By | 2017-04-23T15:10:59+02:00 Září 19th, 2015|Závody|0 Comments

About the Author:

Jsem bloger, aktivní běžec, kuchař ve vegetariánské restauraci a milovník zeleného čaje. Jsem rád v kontaktu s lidmi, kteří mě naplňují a inspirují.

Leave A Comment

five × three =

Sdílet

Send this to a friend

Ahoj, našel jsem pro tebe zajímavou stránku: Osm a půl hodiny vnitřního ticha! Najdeš ji na této stránce: http://bit.ly/1Oj8iya